Olympijské hry v Montrealu byly druhými, na nichž se objevil handball o sedmi hráčích a po stříbrném úspěchu z Mnichova na ně vyrážel tým trenéra Jiřího Víchy s medailovými ambicemi. Zklamání z konečného sedmého místa bylo veliké a dodnes jej cítí také brankář ČSSR Bohumil Cepák. Rodilý Jihočech (nar. 13. ledna 1951 v Sezimově Ústí) zamířil v roce 1970 do Dukly Praha, která výrazně přispěla k jeho házenkářskému rozvoji. Po ukončení vojenské služby dostal nabídku pokračovat v armádním klubu, ale nakonec zamířil do Zlína, kde odehrál zbytek kariéry. Patřil mezi brankáře staré školy, který se neopíral o fyzické parametry a vynikal především zákroky do spodních partií branky. Olympiáda v Montrealu byla jediným vrcholným turnajem, v němž hájil československou branku, konkrétně ve dvojici se Slovákem Jánem Packou. „Byli jsme typologicky zcela odlišní, a to byl i záměr trenéra Víchy. Nasazení brankářů vždy volil podle útočného stylu soupeře, obvyklé střelby klíčových střelců,“ glosuje Bohumil „Bob“ Cepák, který na Montreal 1976 pro fanoušky házené zavzpomínal.

Brankář Bohumil Cepák v roce 1974 v dresu Zlína. | Foto: Archiv Bohumila Cepáka

Co se po těch 40 letech vybaví Bohumilu Cepákovi, když slyší Montreal 1976?

Z věcí mimo náš tým nezapomenu nikdy na zahajovací ceremoniál za účasti královny Alžběty II. ani atmosféru atletických soutěží. Stadión pro sedmdesát tisíc lidí, nutno dodat, že v době olympiády ještě nedostavěný, byl častým cílem našich návštěv. Každému sportovci bych přál, aby měl někdy možnost podávat sportovní výkon v takovém úžasném prostředí. Stadion byl navíc vybavený pro nás tehdy těžko představitelnou technikou.

Váš tehdejší spoluhráč Vladimír Haber zažil již předchozí hry v Mnichově a připomínal jedinečnost atmosféry v olympijské vesnici. Byla taková i v Montrealu?

Nemohu porovnávat, byl jsem pouze na jedné olympiádě. Ale pokud Vláďa mluvil o tom, že je olympijská vesnice jedinečná ve střetávání těch nejlepších sportovců z různých sportovních odvětví, tak to mohu potvrdit. Navíc tam panovala přátelská atmosféra.

Samotný turnaj házenkářů ale československé reprezentaci výsledkově nevyšel. Jaké jsou vzpomínky přímo na házenkářské duely?

Pocity, které ty vzpomínky vyvolávají jsou smíšené. Nenaplnili jsme cíle, které jsme si před sebe položili. Chtěli jsme přivést také medaili, jako kluci z Mnichova. Polákům jsme ale nevrátili porážku z předchozího mistrovství světa, což bylo klíčové. Ale takový je už sport. Přináší vedle výher i prohry a my v základní skupině utrpěli dvě, byť jsme uhráli remízu s Rumuny. Mrzelo nás to i kvůli podpoře krajanů přímo v Montrealu.

Krajanů?

Emigrantů. Naše házenkářská výprava měla moc hezký program okolo olympiády a měli jsme možnost se setkat i s kanadskými Čechy, vesměs čerstvými emigranty po sovětské okupaci. Skvěle nás přijali a podporovali.

Schůzka části olympijské výpravy socialistické země s emigranty? V roce 1976?

Byla to skutečná rarita. Za vším stála osoba nám přiděleného překladatele, který byl emigrantem z roku 1969. Hlavní představitelé československé výpravy s tím měli problém a chtěli změnu, ale naše házenkářské vedení se patrně k takovému řešení nepřiklánělo, a tak nám tento překladatel zůstal. Setkání s emigranty bylo úžasnou zkušeností a pro nás také zdrojem tehdy utajovaných skutečností. Přiznám se, že došlo i na náznaky možnosti emigrace.

Na tu nakonec nedošlo, ale došlo na nepříjemné překvapení v podobě prohry s Maďary a konečný boj o sedmou příčku. Nesporně velké zklamání.

Jednoznačně. Jak jsem řekl, chtěli jsme medaile. Po soubojích s Polskem a Rumunskem se zdálo, že nás čeká boj o páté místo. Místo toho jsme nezvládli utkání s Maďarskem a hráli o celkové sedmé místo. Z dnešního pohledu, kdy házenkářský svět včetně tehdejších outsiderů zaznamenal ohromný progres, to může být chápáno jako pozitivní výsledek. Pro nás všechny to však tehdy byl velký neúspěch.

Co se stalo v posledním zápase ve skupině proti Maďarsku?

Maďary jsme přehrávali, vedli jsme pár minut před koncem o čtyři branky. Pak přišel kolaps.

Kvalifikace na OH v Trnavě. | Foto: Archiv Bohumila Cepáka

Měli jste zkušené mužstvo, tehdy v házené navíc nepadalo tolik branek. Jak se tedy stalo, že posledních 5 minut tým ČSSR prohrál rozdílem šesti branek?

Sport i život někdy přináší takové chvíle. Něco se nám nepovedlo a dostali jsme strach o výsledek, přišla křeč a zmíněný kolaps. V předchozím zápase s Rumuny jsme ukázali naši sílu, oprávněnost medailových ambicí, prohra s Maďary pochopitelně ovlivnila celé naše vnímání konce olympiády i náladu před posledním zápasem na turnaji.

V něm se ale nakonec podařilo proti Dánsku vybojovat alespoň sedmou příčku...

Byl to skutečně boj. Pokud člověk zažije takové zklamání jako my, tolik se vzdálí od vytyčeného cíle, projeví se to na motivaci pro další utkání. Zápas s Dánskem se nesl přesně v tomto duchu. Že jsme střetnutí otočili, byla jen otázka morálu, zbytku psychických a fyzických sil, které jsme v sobě našli. Tehdy to na sebe v druhé půli vzali starší hráči a vydřeli jsme alespoň výhru v posledním zápase.

Zmíněné zklamání to patrně nepřebylo, nebo ano?

Ani nemohlo. Proto jsem hovořil o smíšených pocitech z olympiády. Sport je o emocích, ty jsou jeho podstatou. Nám Montreal díky sedmému místu a s tím spojenými negativními emocemi zhořkl. Na druhou stranu nám ale olympiáda přichystala nespočet dalších emotivních okamžiků, na které rád vzpomínám, stejně jako mí spoluhráči.

Děkujeme za rozhovor.

Bohumil Cepák se spoluhráči z Dukly Praha. | Foto: Archiv Bohumila Cepáka