Olympijské hry 1972 se do dějin olympismu zapsaly smutnými okolnostmi teroristické akce skupiny “Černé září”. Do dějin české (resp. československé) házené se však zapsaly stříbrným písmem, neboť tým ČSSR pod vedením kouče Jiřího Víchy, který se prezentoval houževnatou kolektivní hrou, došel až do finále. V základní skupině sice podlehl NDR, ale po výhře nad Tuniskem a remíze s Islandem pronikl do hlavní skupinové fáze turnaje. V ní si pak připsal dvě vítězství v poměru 15:12, se Švédy i Sověty, a z první příčky ve skupině postoupil do finále proti Jugoslávii. V něm se sice 10. září 1972 musel sklonit před balkánským soupeřem, přesto dosáhl na jeden z největších úspěchů v naší házenkářské historii. O stříbro z LOH 1972 se postarala tato sestava: Jaroslav Škarvan, Pavel Mikeš, Jiří Kavan, František Králík, Zdeněk Škára, Vladimír Jarý, Ivan Satrapa, Peter Pospíšil, Arnošt Klimčík, František Brůna, Jaroslav Konečný, Ladislav Beneš, Jindřich Krepindl, Andrej Lukošík, Vincent  Lafko a Vladimír Haber, který zavzpomínal na atmosféru turnaje.

Rok 1972 a stříbrná olympijská radost týmu ČSSR.

Co pro Vás znamená s odstupem více neř 40 let hráčská účast na olympijském turnaji?

Byla to úžasná zkušenost. Měli jsme možnost potkávat se denně se skutečnými esy světového sportu, navíc v jedinečné atmosféře olympijských her. Myslím, že kdo tuto atmosféru olympiády nezažil, nemůže to zcela pochopit. Kvůli dnešním olympionikům doufám, že i dnešní sportovci zažívají ve vesnici obdobnou pospolitost. Byli jsme v úzkém kontaktu s nejvýznačnějšími sportovci planety, a přitom se nikdo nad nikoho nepovyšoval.

Právě atmosféru v Mnichově ale určitě negativně ovlivnil teroristický útok. Jak jste tuto událost vnímali a měli jste třeba i obavy o svoji bezpečnost?

To byla moc smutná a nepříjemná záležitost, ale my vlastně dlouho nevěděli co se děje. Viděli jsme sice přímo na tu budovu, kde k útoku došlo, občas z ní někdo v kukle vyběhl, ale informace jsme měli kusé pouze přes trenéra Víchu. Ten se snažil získat od vedení československé výpravy alespoň střípky zpráv. Bylo to nepříjemné i po sportovní stránce. Měli jsme dobře rozehraný turnaj a najednou jsme vlastně nevěděli, jestli olympiáda skončí, jestli budeme mít šanci ten turnaj dohrát. Přiznávám, že spousta věcí nám tehdy nedocházela a celý rozměr těch událostí jsme si uvědomovali až s odstupem času. Takže i teď, když vzpomínám na mnichovské hry, hrají pro mě věci okolo terorismu mnohem větší roli, než jakou jsem jim jako mladý sportovec přikládal.

Jak jste vnímali výkony dalších československých sportovců? Byli jste osobně někoho podpořit?

Pochopitelně jsme si navzájem fandili. My jsme vlastně celou tu olympiádu strávili ve vesnici nebo na sportovištích a zajímala nás další odvětví. Nejčastěji jsme mířili na atletický stadión, vybavuji si, jak jsme fandili koulaři Jardovi Brabcovi, se kterým jsme se už znali osobně, a který byl později i přes syny spjatý s házenou.

Jak po těch desetiletích hodnotíte Váš výsledek z olympiády? Co tam bylo klíčové pro naše výhry i prohry? Bylo to maximum, na co šlo dosáhnout?

Ve finále jsme na Jugoslávii nestačili a ta zaslouženě vyhrála, takže ano, za mne to bylo maximum a skutečný úspěch. Odrazovým můstkem k němu byl zápas proti Sovětskému svazu, který měl pro nás i silný mimosportovní rozměr.

Sověty jste v hlavní skupinové fázi porazili 15:12, zajistili jste si postup do finále a navíc vyřadili SSSR z boje o medaile. Jak probíhala příprava na ten duel a jak pak zápas samotný?

Řekl bych, že po taktické stránce to byla nejkratší příprava celých her. Trenér Vícha to postavil na naší motivaci, která souvisela se sovětskými tanky, s tím co se u nás od srpna 1968 dělo. Byli jsme nažhavení to těm Rusákům vrátit, byť za to zrovna kluci, co proti nám nastoupili, nemohli. Naše nasazení bylo pro zápas s nimi klíčové, a ten zápas byl pak klíčový pro náš medailový úspěch. Musím taky doplnit, že nejen v tomto okamžiku se ukázalo, že jsme silný tým, dobrá parta.

Rok 2013 a setkání stříbrného celku z Mnichova v rámci mezistátního duelu Česko - Slovensko.

Ta bývá zmiňována u českých úspěchů v kolektivních sportech hodně často...

Bývá, a ne náhodou. Jsou to spojené nádoby. Já byl tehdy mladý, v reprezentaci jsem působil od roku 1970, měl jsem toho ještě hodně před sebou. Takže mi ta jedinečnost týmu z Mnichova došla až s odstupem let. Musím říct, že to bylo zcela výjimečné uskupení, soudržné, bojovně a vítězně naladěné, lidsky si navzájem rozumějící. Měli jsme osobnost v podobě kapitána Jardy "Bagra" Konečného, který byl lídrem na hřišti i prodlouženou rukou trenéra k nám hráčům a naopak. Za celou hráčskou ani trenérskou kariéru jsem už něco podobného nezažil.

Navíc kouč Vícha.

Ano, navíc Jirka Vícha, který byl tvrdý, ale uměl zároveň vycítit, kdy už je toho na nás moc, a dokázal se podle toho zachovat. Měl tehdy velkou možnost s námi udělat kus práce, protože příprava národního mužstva probíhala zcela jinak než dnes. My reprezentatni jsme trávili třetinu roku s nároďáky, našimi náhradními domovy se stával Nymburk nebo Martin, kde probíhaly přípravy. Dnes je kalendář akcí našlapaný, na kvalifikace se tým schází dva až tři dny před zápasem, sám jsem ten rozdíl poznal během nedávného působení u české reprezentace.

Zmiňovaný "Bagr" Konečný v rozhovoru pro Českou televizi uvedl, že nezapomenutelným zážitkem z olympiády pro něj byl společný oběd se vzpěrači. Jejich apetit byl prý neuvěřitelný. Jaká úsměvná historka utkvěla v paměti Vladimíru Haberovi?

Ta se váže k tomu zápasu se Sověty. Jim se tam nedařilo moc při sedmičkách a tehdejší trenér Jevtušenko jim to dával na střídačce pořádně, jak se říká, "sežrat". Došlo tam i na fyzické tresty a dodnes vidím, jak jednoho svého svěřence kope přes kotníky. Nebylo to jen úsměvné, ale byl to taky signál, že je máme nalomené, že jdeme za vítězstvím.

Záznam finále házenkářského turnaje na LOH 1972 můžete zhlédnout ZDE