TV COM

Kalendář

<duben 2024>
poútstčtsone
25262728293031
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293012345

Informace o akcích a zajímavosti z házené do vašeho emailu. Přihlaste se k odběru novinek.
Email
22.6.2015 otevřeno: 2304 x

Jsem rád, že jsme podnítili větší zájem o regionální házenkářskou historii, říká Vladimír Salčák

Vladimír Salčák na začátku června získal ocenění Czech Handball Made za rok 2014. Toto ocenění patří osobnostem nebo aktivitám, které výrazným způsobem přispěly k rozvoji či zpopularizování házené. Jednoznačně tak patří do rukou Vladimíra Salčáka, autora úspěšné putovní výstavy Od terčové k handballu. Sympatický tatínek dvou talentovaných házenkářek, Kristýny a Martiny Salčákových, spolu s mladší dcerou moderoval i slavnostní večer, během kterého cenu převzal z ruky své starší dcery.

 

Moderoval jste spolu se svou dcerou Martinou celý slavnostní večer. Čekal jste, že se na „jevišti“ objevíte i v roli oceněného?

Nečekal jsem to. Sice jsem si dělal doma legraci, když jsme cvičili moderování večera, ale říkal jsem si, že by to byl nesmysl. Ale říkal jsem si, kdyby náhodou, tak použiju ten starý vtip, vytáhnu papír a přečtu: To jsem opravdu nečekal! Ale já jsem to nakonec opravdu nečekal. Začalo mi to být podezřelé v průběhu večera, protože mi pořád nikdo neřekl, kdo bude předávat cenu pro Handball Made. To jediné mi pan Krob nenachystal do textu. To byla taková malá indicie. Až před začátkem řekl, že to bude Kristýna (pozn. dcera a reprezentantka Kristýna Salčáková). To už mi to začalo skutečně vrtat hlavou.

 

Celý rok s několikerým přesunováním celé výstavy byl pro Vás náročný. Jak se za tím obdobím ohlížíte?

Šílený byl měsíc před vernisáží. Celou výstavu jsem dodělával na dětském táboře, kde dostal od dětí zabrat i můj notebook, ve kterém jsem měl kompletní přípravy a hlavně materiály shromážděné za posledních patnáct let. Když výstava pak v Olomouci odstartovala, bylo to krásné, ale troufám si říct, že další výstavy byl ještě lepší. Bylo na ně víc prostoru. Ukázalo se, že ač neznaje všechny výtvarné aspekty, dokázal jsem s brankami a sítěmi exponátům vytvořit pěkné kulisy. Snad k tomu pomohly i mé kulisácké zkušenosti. Krásná byla výstava ve Veselí nad Moravou, kde se k původnímu konceptu připojila ještě regionální část a národní házená. Výstava pak byla i v Kunovicích, pak se přesouvala do Kynžvartu, kde si ji snad vychutnali házenkáři během turnaje.

 

Výstava měla v házenkářské komunitě pěkné ohlasy.

Těší mě na tom hlavně jedna věc. Že to snad zažehlo celostátní zájem o historii házené, že se více začalo mluvit o lidech, kteří pro házenou, i regionální, hodně udělali. A podařilo se nám zapojit do přípravy spoustu zajímavých osobností! Věra Macharáčková zapůjčila dres, Karel Nocar pomohl svými dresy nahradit exponáty pana Rudolfa Havlíka, které pak byly z výstavy vráceny. Pan Zerzáň zapůjčil svou medaili, kterou jsem pečlivě střežil pod pohrůžkou smrti. Zapůjčil mi i na dlouhou dobu svůj osobní archiv.

 

Jak to vlastně u Vás s házenou celé začalo?

Když jsem se do házené víc dostal, Kristýna začínala. Byl jsem vyzván veselskými házenkáři, abych moderoval utkání stříbrného ženského týmu z roku 1986 ve Veselí proti Veselankám. Ale nic jsem o tom týmu pořádně nevěděl a chtěl jsem si víc načíst. Nakoukl jsem do toho a zjistil jsem, že si informace pořádně nemám kde dohledat. A lidé, kteří ta minulá období, pomalu odcházejí, už jich nebude a my musíme jejich dědictví zachovat. Pamětníci se ještě někde schází a jejich setkání jsou také úžasná. Často taková zažívám třeba v Zubří. Myslím, že by v klubech mohli ještě více zabrat. Vyzpovídat starší hráče a jejich paměti zaznamenat. Nebudou tady navždycky.

 

A jak celá Vaše házenkářská rodina funguje? Ne všude se pro házenou nadchne celá rodina a někde pak to, že se do toho člověk ponoří tak, jako Vy, pak skřípe.

Házenou máme rádi všichni. Nedá se říct, že jsme tomu obětovali všechno. Prostě jsme tím jenom začali žít. Na začátku manželka snad nerozeznala házenou od kuželek, ale nakonec trénovala minižačky a pořádá úžasné dětské olympiády. Čuchla k tomu a také tomu propadla. Zpětně ale hlavně musím říct, že byla radost, když děcka vyrůstala, a člověk měl jistotu, že jsou na tréninku.

 

Výstava je jedním z vrcholů Vaší dlouholeté práce, jejím, dá se říci, zhmotněním. Máte ještě nějaké další mety, kterých byste chtěl v oblasti historie házené dosáhnout?

Mám. Napíšeme zlatou knihu házené!

 

Foto: Alžběta Vejrostová